Zima u Mytysů
Tak jako všechna zvířátka, i naše psí smečka se zazimovala. A jak to tedy u nás vypadá?
Šílenost jako vždy. Na sklonku roku 2013 (no dobře, už na konci října) jsme se se Zaaronem zúčastnili Valíčkova memoriálu na našem domovském cvičišti KK Brno-Rybníček. A protože nám složené zkoušky neumožnily jinak, tak jsme museli do kategorie nejvyšší-IPO 3. Ale jako vždy se projevila má neuvěřitelná lenost a my vyrazili nenatrénovaní (stejně jako dva týdny předtím na Mistrovství mládeže, kde jsme nakonec obsadili smolné 5. místo). Ovšem zatímco sebe mohu pouze kárat, Zoro si zasloužil pochvalu jako hrom. Pomineme-li trvalé lumpárny typu aport skokem (přes překážku) a celková snížená razance způsobená trvale zhoršeným fyzickým stavem, tak musíme jen chválit! K údivu mému (a velké části publika) oběhl nás psí "geroy" všech šest zástěn a okamžitě a bez váhání pouštěl. Na poslušnosti splnil všechna tři zákeřná odložení a při vysílačce vyslyšel můj zoufalý výkřik Lehni! i přes zvuky jedoucího vlaku. A protože je to pejsek šikovný a navýsost nádherný, tak jsme si z tohoto klání odnesli 3. místo (a velký pohár, už nevím, kam to mám pořád dávat, achjo :D)
A i když jsme si mysleli, že máme tímto závodem odškrtnuté políčko rok 2013, bylo nám oznámeno, že se velmi mýlíme. Trošku jsme pocvičili na Dni erdela a pak, o měsíc později jsme (ještě víc nepřipraveni) vyrazili na náš klubový závod. Tam nás čekaly i netradiční disciplíny, jako krmení pejska vidličkou (u kterého jsem se celou dobu modlila, aby do té díry, kterou má erdel místo pusy nepadla i ta vidlička) a dávání povelů zády ke psu. A když jsme se tím vším prokousali, čekalo na nás smolné 4. místo, kde jsme měli na místa vyšší ztrátu vždy po bodu. Tak si to tentokrát užil někdo jiný ;-)
Tím vším nás pořád pronásledovala má Středoškolská odborná činnost (zkráceně SOČ), pro kterou jsem byla vybrána a jako téma jsem si zvolila Stresové faktory a jejich vliv na chování a metabolismus zvířat. Mým úkolem bylo (a stále je) zanalyzovat vliv stresu ve formě výcviku na naše psí miláčky. Jako metodu analýzy jsme zvolili měření množství kortizolu (hormonu produkovaném při stresu) v moči. Téma je to velice zajímavé, ale těžko proveditelné v životě. Dlouho se mi nedařilo našemu panu psovi vysvětlit, že jsem se úplně nezbláznila, když za ním chodím všude s miskou na odběr jeho moči a tak mi, zcela pochopitelně a bohužel opakovaně vylil celý můj vzorek (nejraději na holou ruku). A já jak blázen běhala po okolí za svým psem a kdykoli zvedl nohu, tak jsem odebírala. No nedívali byste se na mě jako na blázna? Navíc jsem měřila v různé denní doby, ať byla tma, ať byla zima, déšť, krupobití (naštěstí ne!). A jak to všechno dopadlo? To se dozvíte zas příště, sama jsem zvědavá, dneska, o svých pololetních prázdninách jsem strávila 8 hodin v laboratoři.
A aby náhodou nebylo srandy málo, pořídili jsme si štěně. Ano, štěně. Ji. Naši psí princeznu. Charlote Zlatý Most, bestii střapatou, samozvanou vládkyni našeho bytu. Musím vám říct, tak temperamentní štěně jsem ještě neviděla. Ve svých dvou měsících už ovládá skok přes nízkou překážku - naši nohu doprovazený povelem Hop! (že by konečně?), umí šplhat (na pohovku) a hlavně už na povel štěká! A to pořádně. Při tahání o peška vrčí, miluje aportování a nebojí se ani velkého Zorana strašlivého. A to je problém. Pan velitel si těžce zvyká na sesazení z piedestalu, ale naše fenka ho odvážně zbožňuje. Krade mu jídlo, pije mu z misky a skáče mu na hřbet. Ale hlavně je strašně rychlá a nezastavitelná. Pokaždé se musím smát, když nemůže ve vysoké rychlosti "vybrat" zatáčku u nás u obýváku a odstředivá síla ju hazí na druhou stranu. Hračky si vybírá opravdu pečlivě - a to z koše, ve kterém jsou uloženy všechny hračky mých sester. V rodině už přeprala prvního protivníka - plyšového německého ovčáka Rexe. A pak taky všechny petláhve, ponožky, tkaničky, končetiny, klíče, panenky Barbie apod. Nic jí není svaté. A tak, pokud se v naší smečce dožije dospělosti, se těšte na další její dobrodružství. A možná i další čerty, neb jsme si naši fenečku (Karinku, jak jí nesebestředně říkám) pořídili i za účelem chovu. A tak už doma občas plánujeme, kam naši, zatím ne příliš zrzavou, kamarádku pošleme. Jisté je, že se s ní nudit nebudeme.
A ještě jedna, pro mě hodně důležitá věc. Když jsme se jeli v den koupě štěňátka ještě naposledy bez čerta podívat na cvičák, vítal mě náš předseda pan Hammer gratulací, že jsem vyhrála soutěž o Nejúspěšnějšího mládežníka! Nemohla jsem věřit svým uším. Doma jsem se koukla na internet a opravdu - jsme se Zoranem nejlepší! Strašně moc si toho vážím, protože vím, jak moc je erdel mezi výcvikovými psy opomíjený a jak moc nade mnou mládežníci každý rok ohrnují nosy. Na svou obranu jim tedy musím říct, že i slavné německé ovčáky jsme porazili. A tak jednu erdel proti světu vyhrál!
http://www.msks.cz/page/2195/
